Neurosis - The eye of every storm

K této desce jsem se prokousával poměrně dlouho a poslech neustále odkládal. Nejprve jsem ji poslouchal po částech a postupné se dopracoval k souvislému poslechu celého alba.

Neurosis mají fantastickým způsobem vypracován systém gradace jednotlivých skladeb, která je zde navíc podpořena výborným prostorovým zvukem.Když zpěvák šeptá, je skutečně ve vaší blízkosti, mohutné kytarové stěny se zase rozprostírají do všech stran .Neus nejsou žádní svižníci, pracují hlávně s náladami a již zmíněným prostorem. Většina skladeb má podobný model, který bych popsal asi takto. Klidné vybrnkávané pasáže , kde se přidává zpěv nebo spíše křičený šepot, střídají mohutné kytarové stěny, do kterých je jako diamant zasazena jednoduchá kytarová linka. Šepot přechází v polokřičený zpěv. V okamžiku kdy vás kapela vtáhne do děje, přichází o poznání rychlejší finále. Vše je okořeněno špetkou kláves a samplů. V následujících řádcích mírně rozeberu song s názvem „ No river to take me home „ , který považují za nejlepší na jinak kvalitativně velmi vyrovnané desce.

V úvodu klimbají mírně nakreslené kytary a po chvíli se přidává zlověstně působící zpěv, ten střídají hymnické riffy kytar s nezaměnitelně burácejícím Neus zvukem a opět se přidává zpěv, tentokrát ve značně vyšší intenzitě a skladba graduje. Vše se pomalým tempem valí jako oko bouře na velmi povedeném obalu. Ve finále kříží kytarovým stěnám cestu klávesové plochy a tyto dva monolity se jakoby protnou, přičemž kytarová armáda je v jakémsi „fadeoutu „ a mizí v dálce, naopak klávesy vystoupí a zcela osamoceně doznívají.

Bouře odchází nastává usmíření… . Jejich hudba se popisuje slovy velmi obtížně. Zcela výstižně ji však charakterizují Neus sami ve svých textech … „so i crawl through the hailstones„ … je úryvek s titulní kompozice. Je dost možné, že zatím poslední 70 minutové dílo kapely vystihuje líp, než má recenze.

Nezbývá než konstatovat, že jsem přistoupil na hru, kterou hrají Neurosis se svým posluchačem a byl jsem lapen.